6. prosince: boty do oken!

Mikulášské obdarovávání spojené s biskupem Svatým Mikulášem bylo původně spíše městským zvykem, který se od měšťanů přes vesnickou smetánku rozšířil i mezi chudými - teprve ve 30. a 40. letech 20. století. Předtím nebyl 6. prosinec zrovna oblíbeným svátkem dětí. Na vesnicích bylo dlouholetým zvykem, že na Mikuláše mládenci a dokonce i ženatí muži strašili malé i starší dívky se zahalenými obličeji, obrácenými kabáty a chrastícími řetězy. Převlečeným strašícím se říkalo „přetvařovači", a odtud je i termín „Mikuláš s řetězem".

Dnes děti už jednoznačně čekají Mikuláše každý rok 6. prosince, ale ještě v průběhu několika desetiletí socialismu se v dětských básničkách a písničkách zpívalo o Dědovi Mrázovi. V Sovětském svazu byl velkým darovatelem Gyed Maroz neboli Děda Mráz. Byl vzorem pro „socialistického" Dědy Mráze, který se objevil i v Maďarsku v 50. letech 20. století. Náboženský podtext byl tehdy odstraněn a zůstala jen role odměňování a trestání.

Jedno je jisté: 5. prosince se stále ještě vytahují čisticí prostředky na boty, které se používají v ten samý den, a večer se vyleštěné boty dávají do oken. To proto, že na rozdíl od anglosaského světa nechodí fousáč komínem, ale oknem. V dnešní době se také stává zvykem, že mu děti k botám připraví sušenku a sklenici mléka, protože přichází z daleka, a tak dobrodinec může mít hlad a žízeň. Mikuláš obdarovává drobnými hračkami, sladkostmi ale i klacíky takzvané „virgács“, které se v průběhu roku zjevně činily dobře i špatně.

V Maďarsku je Mikuláš také silně spojen s postavou čerta jménem Krampus, který doprovází hodného fousáč s červenou kápi na jeho cestě. Krampus je v křesťanství ztělesněním ďábla, všudypřítomného zla, a jeho jméno pochází z německého slova „krampen", což v překladu znamená dráp. Maďarská verze je mnohem umírněnější než původní Krampus, takže jeho cílem není unášet děti, ale spíše je trochu postrašit klacíkem a přivést je zpět na správnou cestu.